Výstup čtvrtý
Výstup IV.
Titíž bez Máry Pan a paní Martinovi si sednou proti sobě a nemluví. Usmívají se nesměle.
PAN MARTIN: Promiňte, paní, ale zdá se mi, jestli se nemýlím, že jsem se s vámi už někde potkal.
PANÍ MARTINOVÁ: Mně se, pane, také zdá, že jsem se s vámi už někde potkala.
PAN MARTIN:Nezahlédl jsem vás náhodou už ně-kde? Snad v Manchestru?
PANÍ MARTINOVÁ:To je docela dobře možné. Pocházím z města Manchestru. Ale nevzpomínám si dobře, pane. Nemohu říci, zda jsem vás tam zahlédla nebo ne!
PAN MARTIN: Můj Bože, jak je to zvláštní! Já také pocházím z města Manchestru, paní!
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní!
PAN MARTIN:Jak je to zvláštní! Jenže, já, paní, jsem opustil město Manchester asi před pěti týdny.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní! Jaká neuvěřitelná shoda! Já, pane, jsem také opustila město Manchester asi před pěti týdny.
PAN MARTIN:Odjel jsem vlakem v 8,30 ráno, který přijíždí do Londýna ve tři čtvrtě na pět, paní.
PANÍ MARTINOVÁ:Jak je to zvláštní! Jak je to podivné! A jaká shoda! I já jsem jela stejným vlakem.
PAN MARTIN: Můj bože, jak je to zvláštní! Ale pak je možné, že jsem vás viděl ve vlaku, paní?
PANÍ MARTINOVÁ: To je skutečně možné; to není vyloučeno. Je to pravděpodobné a koneckonců, proč ne! - Ale já se na to vůbec nepamatuji, pane!
PAN MARTIN: Jel jsem druhou třídou, paní. V Anglii není druhá třída, ale já přesto jezdím druhou třídou.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to podivné! Jak je to zvláštní! A jaká shoda! Já jsem, pane, také jela druhou třídou.
PAN MARTIN: Jak je to zvláštní. Snad jsme se, drahá paní, potkali v druhé, třídě!
PANÍ MARTINOVÁ: To je docela možné a není to naprosto vyloučeno. Ale já si dobře nevzpomínám, drahý pane!
PAN MARTIN:Mé místo bylo ve voze č. 8., šesté oddělení, paní.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní! Mé místo bylo také ve voze č. 8., v šestém oddělení, drahý pane.
PAN MARTIN: Jak je to zvláštní a jaká podivná shoda! Možná, že jsme se potkali v oddělení č. 6, drahá paní!
PANÍ MARTINOVÁ:To je ale opravdu možné! Ale já si na to nevzpomínám, drahý pane!
PAN MARTIN:Abych řekl pravdu, drahá paní, já si na to také nevzpomínám, ale je možné, že jsme se tam zahlédli, a když na to tak myslím, připadá mi to skutečně velmi pravděpodobné.
PANÍ MARTINOVÁ: Ach! Máte pravdu, jistě máte pravdu, pane!
PAN MARTIN: Jak je to zvláštní!... Já měl číslo tři, u okna, drahá paní.
PANÍ MARTINOVÁ:Ach, můj bože, jak je to zvláštní a jak je to podivné! Já jsem měla místo číslo šest u okna, proti vám, drahý pane.
PAN MARTIN: Ach, můj Bože, jak je to zvláštní a jaká shoda!... To jsme tedy seděli proti sobě, drahá paní! Tak tam jsme se museli vidět!
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní! Je to možné, ale já si na to nevzpomínám, pane.
PAN MARTIN: Abych řekl pravdu, drahá paní, ani já si na to nevzpomínám. Nicméně je velmi dobře možné, že jsme se při té příležitosti viděli.
PANÍ MARTINOVÁ: To je pravda, ale já si tím nejsem nijak jista, pane.
PAN MARTIN:Drahá paní, nejste vy ta dáma, která mě požádala, abych dal její příruční kufřík do sítě na zavazadla, a která mi potom poděkovala a dovolila mi kouřit?
PANÍ MARTINOVÁ: Ale ano, to jsem musela být já, pane! Jak je to zvláštní, jak je to zvláštní a jaká shoda!
PAN MARTIN: Jak je to zvláštní, jak je to podivné, jaká shoda! Ale pak, pak jsme se snad seznámili právě v tom okamžiku, paní?
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní a jaká shoda! To je opravdu možné, drahý páně. Nicméně nezdá se mi, že bych se na to pamatovala.
PAN MARTIN: Já také ne, paní. Okamžik ticha. Hodiny biji dvakrát, potom jednou. Od té doby, co jsem v Londýně, bydlím v Bromfieldově ulici, drahá paní.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní, jak je to podivné, já také od té doby, co jsem v Londýně, bydlím v Bromfieldově ulici, drahý pane.
PAN MARTIN:Jak je to zvláštní, ale potom, ale potom jsme se snad potkali v Bromfieldově ulici, drahá.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní, jak je to podivné! To je opravdu docela dobře možné! Ale já si na to nevzpomínám, drahý pane.
PAN MARTIN: Bydlím v čísle devatenáct, drahá paní.
PANÍ MARTINOVÁ:Jak je to zvláštní. Já také bydlím v čísle devatenáct, drahý pane!
PAN MARTIN: Ale pak, ale pak, ale pak, ale pak, ale pak jsme se snad viděli v tom domě, drahá paní?
PANÍ MARTINOVÁ:To je opravdu možné, ale já si na to nevzpomínám, drahý pane!
PAN MARTIN:Můj byt je v pátém poschodí, má číslo 8, drahá paní.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní, můj Bože, jak je to podivné! A jaká shoda! Já také bydlím v pátém poschodí, v bytě číslo 8, drahý pane!
PAN MARTIN (zamyšleně): Jak je to zvláštní, jak je to zvláštní, jak je to zvláštní a jaká shoda! Víte, v ložnici mám postel. Má postel je pokryta zelenou přikrývkou. Ten pokoj s postelí a zelenou přikrývkou je na konci chodby mezi záchody a knihovnou, drahá paní!
PANÍ MARTINOVÁ: Jaká shoda, ach můj Bože jaká shoda! Má ložnice má také postel se zelenou přikrývkou a je na konci chodby, mezi záchody, drahý pane, a knihovnou!
PAN MARTIN:Jak je to zvláštní, podivné, úžasné! Ale pak, paní, žijeme ve stejném pokoji a spíme ve stejné posteli, drahá paní. Snad tam jsme se tedy potkali!
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní a jaká shoda! Je opravdu možné, že jsme se potkali tam a snad docela této noci. Ale já si na to nevzpomínám, drahý pane!
PAN MARTIN:Mám děvčátko, dcerušku, bydlí se mnou, drahá paní. Jsou jí dva roky, je světlovlasá, má jedno oko bílé a jedno červené, je hezoučká, jmenuje se Alice, drahá paní.
PANÍ MARTINOVÁ: Jaká shoda! Já také mám děvčátko. Jsou jí dva roky, má jedno bílé oko a jedno červené oko, je hezoučká a jmenuje se také Alice, drahý pane!
PAN MARTIN (týmž protahovaným, jednotvárným hlasem): Jak je to zvláštní a jaká shoda! A jak podivné! Snad je to ta samá, paní!
PANÍ MARTINOVÁ:Jak je to zvláštní! To je opravdu možné, drahý pane! Dosti dlouhá chvíle ticha. Hodiny bijí devětadvacetkrát. Pan Martin po dlouhém zadumáni zvolna vstává a beze spěchu se blíží k paní Martinové, která překvapena slavnostním vzezřením pana Martina také velmi zvolna vstala.
PAN MARTIN (týmž neobvykle jednotvárným hlasem, poněkud zpěvavě): Pak, drahá paní, myslím, že nemůže být pochyb, že jsme se už viděli a vy jste má vlastní žena ... Alžběto, opět jsem tě našel! Paní Martinova se beze spěchu přiblíží k panu Martinovi. Obejmou se neúčastně. Hodiny udeří jednou, velmi hlasitě. Úder hodin musí být tak silný, až se diváci leknou. Manželé Martinovi jej neslyší.
PANÍ MARTINOVÁ: Donalde, to jsi ty, drahoušku! Sednou si spolu do jedné lenošky a usnou v těsném objetí. Hodiny bijí ještě několikrát. Máry po špičkách, prší na rtech, vstoupí potichu na scénu a obrátí se k obecenstvu.