Výstup devátý
Výstup IX.
Titíž s Máry
MÁRY: Paní... Pane...
PANÍ SMITHOVÁ: Co chcete?
PAN SMITH: Co tu chcete?
MÁRY: Doufám milostpaní a milostpane, že mi prominete, a dámy a pánové také ... Chtěla bych ... chtěla bych ... vám taky vyprávět anekdotu.
PANÍ MARTINOVÁ: Co to říká?
PAN MARTIN: Myslím, že služka našich přátel se zbláznila... Chce také vyprávět anekdotu.
POŽÁRNÍK: Kdo si myslí že je? Ó!
PANÍ SMITHOVÁ: Do čeho se to mícháte?
PAN SMITH: To je věru nemístné, Máry...
POŽÁRNÍK: Ó! Ale to je ona! Není možná!
PAN SMITH: A vy?
MÁRY: Není možná! Tady?
PANÍ SMITHOVÁ: Co to všechno má znamenat?
PAN SMITH: Vy se znáte?
POŽÁRNÍK: A jak!
MÁRY (se vrhne požárníkovi kolem krku): Jsem tak ráda, že vás zase vidím ... Konečně!
PANÍ a PAN SMITHOVI: Ó!
PAN SMITH: To je trochu silné, zde, v našem domě, na předměstí Londýna.
PANÍ SMITHOVÁ: To není slušné!
POŽÁRNÍK: To ona uhasila můj první plamen.
MÁRY: Já jsem jeho malá hadice.
PAN MARTIN: Je-li tomu tak ... drazí přátelé ... pak jsou tyto city pochopitelné, lidské, úcty hodné...
PANÍ MARTINOVÁ: Všechno, co je lidské, je úcty hodné.
PANÍ SMITHOVÁ: I tak ji tu nevidím ráda, zde, mezi námi.
PAN SMITH: Nemá potřebné vychování...
POŽÁRNÍK: Ale vy máte příliš mnoho předsudků.
PANÍ MARTINOVÁ: Já si myslím, že služebné děvče, zkrátka, ačkoliv se mě to netýká - je vždycky jen služebné děvče ...
PAN MARTIN: I když někdy může být dosti dobrým detektivem.
POŽÁRNÍK: Pusť mě!
MÁRY: Nestarejte se o ně! Nejsou tak zlí, jak se dělají.
PAN SMITH: Hm ... hm ... vy dva jste velmi dojemní, ale zároveň trochu ... trochu ...
PAN MARTIN: Ano, to je to pravé slovo.
PAN SMITH: ... trochu příliš okázalí...
PAN MARTIN: Je jistá vrozená britská cudnost - odpusťte mi, že se pokouším přece jen upřesnit svou myšlenku - které nerozumějí cizinci, ani specialisté, dík které, smím-li se vyjádřit... konečně, vám to nemusím povídat...
MÁRY: Chtěla jsem vám vyprávět...
PAN SMITH: Nic nám nevyprávějte ...
MÁRY: Ó ano!
PANÍ SMITHOVÁ: Jděte, má zlatá Márinko, jděte pěkně do kuchyně a čtěte si tam své básničky před zrcadlem...
PAN MARTIN: Vida, já nejsem služebná a čtu také básně před zrcadlem.
PANÍ MARTINOVÁ: Dnes ráno, když ses díval do zrcadla, tak ses tam neviděl.
PAN MARTIN: No protože jsem tam ještě nebyl...
MÁRY: Mohla bych vám snad přece zarecitovat básničku?
PANÍ SMITHOVÁ: Má,zlatá Márinko, vy jste příšerně tvrdohlavá.
MÁRY: Tak já vám přednesu báseň, ano, souhlasíte? Je to báseň nazvaná „Oheň“, na počest velitele.
Oheň
Svíčičky smrků hoří po lesích.
A chytl od nich kámen.
Zámek začal hořet.
Les začal hořet.
Muži začali hořet.
Ženy začaly hořet.
Ptáci začali hořet.
Ryby začaly hořet.
Voda začala hořet.
Nebe začalo hořet.
Popel začal hořet.
I kouř začal hořet.
Oheň začal hořet.
Všechno začalo hořet, hořet, hořet, hořet.
Recituje báseň, zatímco Smithovi ji vystrkují z pokoje.