Plky, plky, plky...

Výstup VIII.

Titíž a velitel požárníků

POŽÁRNÍK (je v uniformě a má samozřejmě na hlavě ohromnou lesklou přilbu): Dobrý den, dámy a pánové. Všichni jsou ještě poněkud udiveni. Paní Smithová rozčilena odvrátí hlavu a neodpoví na jeho pozdrav. Dobrý den, paní Smithová, zdá se, že se zlobíte.

PANÍ SMITHOVÁ: O!

PAN SMITH: Totiž, jak vidíte... má žena je poněkud pokořená, že neměla pravdu.

PAN MARTIN: Byl tu, pane veliteli požárníků, spor mezi paní Smithovou a panem Smithem.

PANÍ SMITHOVÁ (k panu Martinovi): To se vás netýká! (K panu Smithovi) Prosím tě, abys nezatahoval cizí lidi do našich rodinných hádek.

PAN SMITH: O, drahoušku, to není tak vážné. Velitel je starý domácí přítel. Jeho matka se mi dvořila a znal jsem jeho otce. Požádal mě, abych mu dal za ženu svou dceru, až budu nějakou mít. Nedočkal se a zemřel.

PAN MARTIN: To není ani jeho ani vaše chyba.

POŽÁRNÍK: A o co vlastně jde?

PANÍ SMITHOVÁ: Můj manžel tvrdil...

PAN SMITH: Ne, to ty jsi tvrdila.

PAN MARTIN: Ano, ano.

PANÍ MARTINOVÁ: Ne, on.

POŽÁRNÍK: Nerozčilujte se. Vypravujte mi to, paní Smithová.

PANÍ SMITHOVÁ: Nu dobrá. Je mi velmi trapné mluvit s vámi otevřeně, ale požárník je také zpovědníkem.

POŽÁRNÍK: Nuže?

PANÍ SMITHOVÁ: Přeli jsme se, protože můj manžel říkal, že prý když zvoní zvonek, vždycky je někdo za dveřmi.

PAN MARTIN: To je pravděpodobné.

PANÍ SMITHOVÁ: A já jsem říkala, že vždycky, když se zvoní, tak tam nikdo není.

PANÍ MARTINOVÁ: Může se to zdát divné.

PANÍ SMITHOVÁ: Ale je to dokázáno, nikoli teoretickými důkazy, ale fakty.

PAN SMITH: To je omyl, protože požárník je tady. Zazvonil, já otevřel, a on tam byl.

PANÍ MARTINOVÁ: Kdy?

PAN MARTIN: Ale hned.

PANÍ SMITHOVÁ: Ano, ale teprve když jsme slyšeli zvonek počtvrté, tak tam někdo byl. A čtvrtý případ neplatí.

PANÍ MARTINOVÁ: Tak jest. Vždycky platí jen první tři případy.

PAN SMITH: Pane veliteli, dovolte, abych vám také já položil několik otázek.

POŽÁRNÍK: Sem s nimi.

PAN SMITH: Když jsem otevřel a uviděl vás, byl jste to opravdu vy, kdo zvonil?

POŽÁRNÍK: Ano, byl jsem to já.

PAN MARTIN: Byl jste u dveří? Zazvonil jste, abyste se dostal dovnitř?

POŽÁRNÍK: Nepopírám to.

PAN SMITH (ke své ženě, vítězné): Vidíš? Měl jsem pravdu. Když je slyšet zvonek, tak někdo zvoní. Nemůžeš tvrdit, že velitel požárníků není nikdo.

PANÍ SMITHOVÁ: Ovšem, že ne. Opakuji ti, že mluvím jen o prvních třech případech, protože čtvrtý případ neplatí.

PANÍ MARTINOVÁ: A když zvonil zvonek poprvé, byl jste to vy?

POŽÁRNÍK: Ne, to jsem nebyl já.

PANÍ MARTINOVÁ: Vidíte? Zvonek zvonil a nikdo taní nebyl.

PAN MARTIN: Snad to byl někdo jiný?

PAN SMITH: Byl jste u dveří dlouho?

POŽÁRNÍK: Tři čtvrtě hodiny.

PAN SMITH: A nikoho jste neviděl?

POŽÁRNÍK: Nikoho. Jsem si tím jist.

PANÍ MARTINOVÁ: A slyšel jste zvonit podruhé?

POŽÁRNÍK: Ano, to jsem také nebyl já. A stále tam nikdo nebyl.

PANÍ SMITHOVÁ: Sláva! Měla jsem pravdu!

PAN SMITH (ke své ženě): Ne tak rychle. (K požárníkovi) A co jste dělal u dveří?

POŽÁRNÍK: Nic. Zdržoval jsem se tam. Myslel jsem na spoustu věcí.

PAN MARTIN (požárníkovi): Ale potřetí... to jste také nezvonil vy?

POŽÁRNÍK: Ano, to jsem byl já.

PAN SMITH: Ale když jsme otevřeli, neviděli jsme vás.

POŽÁRNÍK: No protože jsem se schoval... Byl to žert.

PANÍ SMITHOVÁ: Nesmějte se, pane veliteli. Je to příliš vážná věc.

PAN MARTIN: Zkrátka pořád nevíme, jestli tam někdo je nebo ne, když zvonek zvoní!

PANÍ SMITHOVÁ: Nikdy nikdo.

PAN SMITH: Vždycky někdo.

POŽÁRNÍK: Smířím vás. Oba máte částečně pravdu. Když zvonek zvoní, tak tam někdy někdo je a jindy tam není nikdo.

PAN MARTIN: To se mi zdá logické.

PANÍ MARTINOVÁ: Já bych tomu věřila.

POŽÁRNÍK: Věci jsou ve skutečnosti prosté. (K manželům Smithovým) Polibte se.

PANÍ SMITHOVÁ: Už jsme se líbali před chvílí.

PAN MARTIN: Budou se líbat zítra. Mají spoustu času.

PANÍ SMÍCHOVÁ: Pane veliteli, když jste nám to pomohl objasnit, udělejte si pohodlí, odložte si přilbu a posaďte se na chvilku.

POŽÁRNÍK: Omluvte mě, ale nemohu se dlouho zdržet. Rád si sundám přilbu, ale nesednu si, nemám čas. (Sedne si, ale nesundá si přilbu) Přiznám se vám, že jsem přišel kvůli něčemu úplně jinému. Jsem tu služebně.

PANÍ SMITHOVÁ: Ale čím vám tedy můžeme sloužit, pane veliteli?

POŽÁRNÍK: Chci vás poprosit, abyste laskavě omluvili mou indiskrétnost. (V hrozných rozpacích) ... Ehm (Ukáže prstem na Martinovi) ... mohu … před nimi?

PANÍ MARTINOVÁ: Jen se neostýchejte.

PAN MARTIN: Jsme staří přátelé. Oni nám řeknou všechno.

PAN SMITH: Mluvte.

POŽÁRNÍK: Nu dobrá. - Hoří u vás?

PANÍ SMITHOVÁ: Proč se nás na to ptáte?

POŽÁRNÍK: Nu protože - promiňte - mám rozkaz uhasit všechny ohně ve městě.

PANÍ MARTINOVÁ: Všechny?

POŽÁRNÍK: Ano, všechny.

PANÍ SMITHOVÁ (v zmatku): Já nevím... Myslím, že ne. Chcete, abych se šla podívat?

PAN SMITH (čichaje): Nic takového tu nebude. Není cítit spáleninu.

POŽÁRNÍK (zarmoucen): Vůbec nic? Neměli byste ani ohýnek v krbu, něco hořícího na půdě nebo ve sklepě? Alespoň nějaký malinký sotva začínající ohýnek?

PANÍ SMITHOVÁ: Víte, nechci vás zarmoutit, ale myslím, že tu pro vás teď nic není. Slibuji vám, že vás ihned upozorním jakmile k něčemu dojde.

POŽÁRNÍK: Nezapomeňte, prokážete mi tím službu.

PANÍ SMITHOVÁ: Berte to jako slib.

POŽÁRNÍK (k manželům Martinovým): A u vás také nehoří?

PANÍ MARTINOVÁ: Bohužel, ne.

PAN MARTIN (k požárníkovi): Teď je to všude dost špatné.

POŽÁRNÍK: Velmi špatné. Skoro nic není, pár maličkostí, jeden komín, jedna stodola. Nic vážnějšího. Nevynáší to. A když není výkon, výkonnostní prémie jsou hubené.

PAN SMITH: Nic se nedaří. Všude je to stejné. V obchodě, v zemědělství je to letos jako s požáry, jde to špatně.

PAN MARTIN: Nesype a nehoří.

POŽÁRNÍK: Ani žádné zátopy.

PANÍ SMITHOVÁ: Ale je dost cukru.

PAN SMITH: Protože se dováží ze zahraničí.

PANÍ MARTINOVÁ: S požáry je to obtížnější. Příliš vysoká cla!

POŽÁRNÍK: Sem tam, ale také dost vzácně, se vyskytne jedna nebo dvě otravy plynem. Tak jedna mladá žena se otrávila minulý týden. Nechala unikat plyn.

PANÍ MARTINOVÁ: Zapomněla?

POŽÁRNÍK: Ne, ale myslela, že je to její hřeben.

PAN SMITH: Tyhle záměny jsou vždycky nebezpečné!

PANÍ SMITHOVÁ: Jestlipak jste se zastavil u sirkaře?

POŽÁRNÍK: Nemá to smysl. Je pojištěn proti ohni.

PAN MARTIN: Navštivte tedy mým jménem vikáře Wakefieldského.

POŽÁRNÍK: Nemám právo hasit ohně u duchovních. Biskup by se zlobil. Hasí si své ohně sami, nebo užívají k jejich hašení cudných panen.

PAN SMITH: Zkuste se podívat k Durandovým.

POŽÁRNÍK: To také nemohu. On není Angličan. Je jenom naturalizovaný. Naturalizované osoby mají právo vlastnit domy, ale nemají právo je dát hasit, když chytnou.

PANÍ SMITHOVÁ: A přece, když tam loni chytlo, uhasili to i tak!

POŽÁRNÍK: Uhasil si to sám. Tajně. Mě ovšem ani nenapadne ho udávat.

PAN SMITH: Mě také ne.

PANÍ SMITHOVÁ: Když nemáte tak naspěch, pane veliteli, zdržte se ještě chvilku. Bude nám potěšením.

POŽÁRNÍK: Chcete, abych vám vyprávěl anekdoty?

PANÍ SMITHOVÁ: Ale ovšem, vy jste rozkošný. (Líbá ho)

PAN SMITH, PANÍ MARTINOVÁ, PAN MARTIN: Ano, ano, anekdoty, výborně! (Tleskají)

PAN SMITH: A co je ještě zajímavější, požárníkovy příběhy jsou všechny pravdivé a prožité.

POŽÁRNÍK: Mluvím jen o věcech, které jsem sám zakusil. Skutečnost, nic než skutečnost. Nic knižního.

PAN MARTIN: To je správné, pravda ostatně není v knihách, ale v životě.

PANÍ SMITHOVÁ: Začněte!

PAN MARTIN: Začněte!

PANÍ MARTINOVÁ: Ticho! Začíná.

POŽÁRNÍK (pokašlává několikrát): Promiňte, nedívejte se na mne tak! Uvádíte mě do rozpaků. Víte, že jsem nesmělý.

PANÍ SMITHOVÁ: Je rozkošný! (Líbá ho)

POŽÁRNÍK: Přesto se pokusím začít. Ale slibte mi, že nebudete poslouchat.

PANÍ MARTINOVÁ: Ale když nebudem poslouchat, tak vás neuslyšíme.

POŽÁRNÍK: Na to jsem nepomyslel!

PANÍ SMITHOVÁ: Co jsem vám říkala, je to úplné dítě.

PAN MARTIN, PAN SMITH: Ó, drahé robátko! (Líbají ho)

PANÍ MARTINOVÁ: Odvahu.

POŽÁRNÍK: Tak dobře. (Pokašlává opět, pak začne hlasem rozechvělým dojetím) Pes a vůl, experimentální bajka. Jednou se jiný vůl zeptal jiného psa: „Proč nenasáváš chobotem?“ „Promiňte,“ odvětil pes, „já jsem totiž myslel, že jsem slon.“

PANÍ MARTINOVÁ: Jaké z toho plyne mravní naučení?

POŽÁRNÍK: To musíte najít sama.

PAN SMITH: Má pravdu.

PANÍ SMITHOVÁ (zuřivě): Povězte jinou.

POŽÁRNÍK: Mladé tele sežralo příliš mnoho rozemletého skla. V důsledku toho se muselo otelit. Přivedlo na svět krávu. Ale protože tele bylo samec, kráva mu nemohla říkat „mami“. Také mu nemohla říkat „tati“, protože tele bylo příliš malé. Tak bylo tele nuceno se provdat za nějakou osobu a na radnici učinili všechna opatření, která nařizují módní zvyklosti.

PAN SMITH: Tenhle zvyk zachovávají v Caen.

PAN MARTIN: Jako s těmi drštkami.

POŽÁRNÍK: Tak vy jste ji už znali?

PANÍ SMITHOVÁ: Byla ve všech novinách.

PANÍ MARTINOVÁ: To se udalo tady nedaleko od nás.

POŽÁRNÍK: Povím vám jinou. „Kohout“. Jednou jeden kohout chtěl dělat psa. Ale neměl štěstí, protože ho hned poznali.

PANÍ SMITHOVÁ: Naopak psa, který chtěl dělat kohouta, nikdo nikdy nepoznal.

PAN SMITH: Já vám také jednu povím. „Had a liška.“ Jednou se přiblížil had k lišce a řekl jí: „Zdá se mi, že vás znám.“ Liška odpověděla: „Mně taky.“ „Tak mi tedy dejte peníze,“ řekl had. „Liška nedává peníze,“ odvětilo mazané zvíře, a aby uniklo, skočilo do hluboké rokle, plné jahodení a osladiče. Had tam na ni už čekal s mefistofelským smíchem. Liška vytasila nůž a zařvala: „Já tě naučím žít!“ Pak se dala na útěk a ukázala mu záda. Ale neměla štěstí. Had byl hbitější. Dobře mířenou ranou pěstí udeřil lišku přímo do čela a ta se rozsypala na tisíc kousků a zvolala přitom: „Ne, ne, čtyřikrát ne! Nejsem tvoje dcera.“

PANÍ MARTINOVÁ: To je zajímavé.

PANÍ SMITHOVÁ: Není to špatné.

PAN MARTIN (potřásaje Smithovi rukou): Mé blahopřání.

POŽÁRNÍK (žárlivě): Není zvláštní. A už jsem ji slyšel.

PAN SMITH: Je to strašné.

PANÍ SMITHOVÁ: Ale nebylo to pravdivé.

PANÍ MARTINOVÁ: Naneštěstí ano.

PAN MARTIN (k paní Smitbové): Rada je na vás, paní.

PANÍ SMITHOVÁ: Já znám jen jednu. Povím vám ji. Jmenuje se „Kytice“.

PAN SMITH: Má žena byla vždycky romantická.

PAN MARTIN: Pravá Angličanka.

PANÍ SMITHOVÁ: Tak tady je: Jednou přinesl jeden snoubenec své snoubence kytici a ona mu řekla: „Děkuji,“ ale než dořekla „Děkuji“, vzal jí beze slova květiny, které jí dal, aby jí dal lekci, a řka: „Beru je zpět,“ řekl jí „Nashledanou“ nesa si je zpět a bez odkladu odešel.

PAN MARTIN: Ó, rozkošné! (Buď políbí nebo nepolíbí paní Smithovou)

PANÍ MARTINOVÁ: Vy máte ženu, pane Smithe, na niž kde kdo žárlí.

PAN SMITH: To je pravda. Má žena je vtělena inteligence. Ona je dokonce inteligentnější než já. Rozhodně je mnohem ženštější. Aspoň to každý říká.

PANÍ SMITHOVÁ (k veliteli požárníků): Ještě nějakou, pane veliteli.

POŽÁRNÍK: O ne, je příliš pozdě.

PAN MARTIN: Ale přesto nám ještě jednu povězte.

POŽÁRNÍK: Jsem příliš unaven.

PAN SMITH: Udělejte nám to potěšení.

PAN MARTIN: Prosím vás o to.

POŽÁRNÍK: Ne.

PANÍ MARTINOVÁ: Máte ledové srdce. Sedíme tu jak na žhavém uhlí.

PANÍ SMITHOVÁ (buď padne se vzlykáním na kolena nebo ne): Snažně vás o to prosím.

POŽÁRNÍK: Budiž.

PAN SMITH (do ucha pani Martinové): On souhlasí! Bude nás tu dál oblbovat.

PANÍ MARTINOVÁ: Pšš!

PANÍ SMITHOVÁ: To je beznadějné. Byla jsem příliš zdvořilá.

POŽÁRNÍK: „Rýma.“: Můj švagr měl z otcovy strany bratrance, jehož strýc z matčiny strany měl tchána, jehož dědeček z otcovy strany se oženil podruhé s mladou domorodkou, jejíž bratr potkal na jedné ze svých cest dívku, do níž se zamiloval a s níž měl syna, který se oženil s neohroženou magistrou farmacie, a ta nebyla nikdo jiný než neteř nepatrného důstojníčka čtvrté třídy v britském loďstvu a jehož adoptivní otec měl tetu, která mluvila plynně španělsky a byla snad jednou z vnuček inženýra, který zemřel mlád, sám vnuk majitele vinic, které plodily prostřední víno, ale který měl synovce z druhého kolena, pecivála, rotmistra, jehož syn se oženil s velmi hezkou mladou rozvedenou ženou, jejíž první manžel byl syn upřímného vlastence, který vychoval v touze po bohatství jednu ze svých dcer, takže se mohla provdat za lokaje, který znal Rotschilda a jehož bratr, když několikrát změnil zaměstnání, se oženil a měl dceru, jejíž pradědeček, nedochůdče, nosil brýle, které dostal od jednoho svého bratrance, švagra jednoho Portugalce, nemanželského syna mlynáře, který na tom nebyl zrovna špatně a jehož soukojenec pojal za choť dceru obstarožního venkovského lékaře, jenž byl sourozencem syna jistého mlékaře, jenž zas byl levobočkem jiného venkovského lékaře,ženatého třikráte za sebou, jehož třetí žena ...

PAN MARTIN: Znal jsem tu třetí ženu, nemýlím-li se. Pojídala kuřata a sedávala přitom na sršním hnízdě.

POŽÁRNÍK: To není ona.

PANÍ SMITHOVÁ: Pšš!

POŽÁRNÍK: Jak jsem řekl... jehož třetí žena byla dcerou nejlepší porodní báby v kraji a která, záhy ovdovělá...

PAN SMITH: Jako moje žena.

POŽÁRNÍK: ... znovu se provdala za sklenáře plného života, který už měl s dcerou přednosty stanice dítě, které se dalo po dráze ...

PANÍ SMITHOVÁ: Železniční?

PAN MARTIN: Životní, jak mu to předpověděly karty.

POŽÁRNÍK: A oženil se s prodavačkou zimního ovoce, jejíž otec měl bratra, starostu malého městečka, který se oženil s plavou učitelkou, jejíž bratranec, rybář, užívající sítě...

PAN MARTIN: Proti moskytům?

POŽÁRNÍK: ... se oženil s jinou plavou učitelkou, která se jmenovala taky Marie a jejíž bratr se oženil s jinou Marií, taky plavou učitelkou ...

PAN SMITH: Když je plavá, no tak musí být taky Marie.

POŽÁRNÍK: ... a jejíž otec byl vychován v Kanadě jednou starou ženou, která byla neteří faráře, jehož babička občas v zimě, jako každý jiný, dostala rýmu.

PANÍ SMITHOVÁ: Zvláštní příběh. Takřka neuvěřitelný.

PAN MARTIN: Když člověk chytne rýmu, má si přiložit pijavice.

PAN SMITH: Je to zbytečná úzkostlivost, ale je to absolutně nutné.

PANÍ MARTINOVÁ: Promiňte, pane veliteli, ale já jsem dost dobře nepochopila váš příběh. Ke konci, když to dospěje k farářově babičce, se to plete.

PAN SMITH: Člověk se vždycky poplete, když ho kněz dostane do práce.

PANÍ SMITHOVÁ: O, ano, veliteli, začněte znovu. Žádáme vás o to všichni.

POŽÁRNÍK: Ach, já nevím, zda budu moci. Jsem na úřední pochůzce. Záleží na tom, kolik je hodin.

PANÍ SMITHOVÁ: My tady nemáme hodiny.

POŽÁRNÍK: Ale pendlovky?

PAN SMITH: Jdou špatně. Milují protiklady a ukazují vždycky právě o šest hodin méně, než je.