Plky, plky, plky...

Výstup VII.

Titíž a Smithovi Pan a paní Smithovi vstoupí zprava, jejich oblečení se nezměnilo.

PANÍ SMITHOVÁ: Dobrý večer, drazí přátelé! Omluvte nás, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Řekli jsme si, že vás musíme uvítat jak se patří, a jakmile jsme se dověděli, že nás chcete bez ohlášení poctít svou návštěvou, spěchali jsme, abychom se hodili do gala.

PAN SMITH (zuřivě): Celý den jsme nic nejedli, čekáme na vás už čtyři hodiny. Proč jste přišli tak pozdě? Pan a paní Smithovi se posadí proti svým hostům. Údery hodin zdůrazňuji jejich repliky, podle potřeby silněji nebo slaběji. Martinovi, zejména paní Martinová, vypadají rozpačitě a nesměle. Proto se konverzace rozbíhá nesnadno a slova jsou z počátku pronášena s námahou. Dlouhé trapné mlčeni na počátku, pak následují další odmlky a rozpaky.

PAN SMITH: Hm. Ticho.

PANÍ SMITHOVÁ: Hm, hm. Ticho.

PANÍ MARTINOVÁ: Hm, hm, hm. Ticho.

PAN MARTIN: Hm, hm, hm, hm. Ticho.

PANÍ MARTINOVÁ: Ó, rozhodně. Ticho.

PAN MARTIN: Jsme všichni nachlazení. Ticho.

PAN SMITH: Avšak není chladno. Ticho.

PANÍ SMITHOVÁ: Není průvan. Ticho.

PAN MARTIN: Oh, nikoliv, na štěstí. Ticho.

PAN SMITH: Ach, jo, jo, jo, jo. Ticho.

PAN MARTIN: Trápí vás něco? Ticho.

PANÍ SMITHOVÁ: Ne, ale je hned podělaný. Ticho.

PANÍ MARTINOVÁ: Ale, pane, ve vašem věku, to byste už neměl. Ticho.

PAN SMITH: Srdce nezná věku. Ticho.

PAN MARTIN: To je pravda. Ticho.

PANÍ SMITHOVÁ: Říká se to. Ticho.

PANÍ MARTINOVÁ: Také se říká opak. Ticho.

PAN SMITH: Pravda je někde uprostřed. Ticho.

PAN MARTIN: To je správné. Ticho.

PANÍ SMITHOVÁ (k Martinovým): Vy, když tolik litujete, nám jistě povíte mnoho zajímavých věcí.

PAN MARTIN (ke své ženě): Drahoušku, pověz nám, co jsi dnes viděla..

PANÍ MARTINOVÁ: Ale to nestojí za námahu, nikdo by mi nevěřil.

PAN SMITH: Ale vůbec nechceme pochybovat o vaší upřímnosti.

PANÍ SMITHOVÁ: Urazila byste nás, kdybyste si to myslela.

PAN MARTIN (ke své ženě): Urazila bys je, drahoušku, kdyby sis to myslela ...

PANÍ MARTINOVÁ (blahosklonně): Nuže dobrá, dnes jsem byla svědkem neobyčejné věci. Neuvěřitelné.

PAN MARTIN: Honem povídej, drahoušku!

PAN SMITH: Ach, to se pobavíme.

PANÍ SMITHOVÁ: Konečně.

PANÍ MARTINOVÁ: Nuže, dnes, když jsem šla na trh koupit zeleninu, která je pořád dražší...

PANÍ SMITHOVÁ: Kam to až dospěje!

PAN SMITH: Nesmíš přerušovat, miláčku, jsi nevychovaná!

PANÍ MARTINOVÁ: Na ulici u kavárny jsem viděla muže, slušně oblečeného, asi padesátníka, ani ne, který...

PAN SMITH: Který co?

PANÍ SMITHOVÁ: Který co?

PAN SMITH (ke své ženě): Nepřerušuj, drahoušku, jsi protivná.

PANÍ SMITHOVÁ: Drahoušku, tys přerušil první, moulo!

PAN MARTIN: Pst! (Ke své ženě) Co dělal ten muž?

PANÍ MARTINOVÁ: Nu, dobrá, vy asi řeknete, že si to vymýšlím - klečel na jednom koleně a byl skloněn.

PAN MARTIN, PAN SMITH, PANÍ SMITHOVÁ: Och!

PANÍ MARTINOVÁ: Ano, skloněn.

PAN SMITH: Není možná.

PANÍ MARTINOVÁ: Ano, skloněn. Přiblížila jsem se k němu, abych viděla, co dělá...

PAN SMITH: Nu a?

PANÍ MARTINOVÁ: Zavazoval si rozvázané tkaničky u bot.

PAN SMITH, PAN MARTIN, PANÍ SMITHOVÁ: Fantastické!

PAN SMITH:Kdybyste to nebyla vy, nevěřil bych tomu.

PAN MARTIN: Proč ne? Člověk vidí, když tak chodí, ještě zvláštnější věci. Tak dnes jsem sám viděl v podzemní dráze sedět muže, který klidně četl noviny.

PANÍ SMITHOVÁ: Jaký výstředník!

PAN SMITH: Byl to možná týž člověk. Domovní zvonek zvoní.

PAN SMITH: Slyšíte, někdo zvoní.

PANÍ SMITHOVÁ: Někdo tam musí být. Jdu se podívat. (Jde se podívat. Otevře a vrátí se) Nikdo. (Opět si sedne)

PAN MARTIN: Povím vám jiný případ … Nové zvonění

PAN SMITH: Slyšíte, někdo zvoní.

PANÍ SMITHOVÁ: Někdo tam musí být. Jdu se podívat. (Jde se podívat, otevře a vrátí se) Nikdo. (Vrátí se na své místo.)

PAN MARTIN (který zapomněl, kde přestal): Uch!...

PANÍ MARTINOVÁ: Říkal jsi, že nám povíš jiný případ.

PAN MARTIN: Ach, ano ... Nové zvonění.

PAN SMITH: Slyšíte, někdo zvoní.

PANÍ SMITHOVÁ: Už nepůjdu otevřít.

PAN SMITH: Ano, ale někdo tam musí být!

PANÍ SMITHOVÁ: Poprvé to nebyl nikdo. Podruhé také ne. Proč myslíš, že teď tam někdo bude?

PAN SMITH: Protože někdo zvonil!

PANÍ MARTINOVÁ: To není důvod.

PAN MARTIN: Jak to? Když slyším zvonek, znamená to, že je někdo u dveří a zvoní, aby se mu otevřelo.

PANÍ MARTINOVÁ: Ne vždycky. Právě jste to viděli!

PAN MARTIN: Většinou ano.

PAN SMITH: Když já k někomu jdu, tak zvoním, aby mě vpustili. Myslím, že tak činí každý a že vždycky, když zvoní zvonek, tam někdo je.

PANÍ SMITHOVÁ: Teoreticky je to správné. Ale ve skutečnosti se věci dějí jinak. Právě jsi to viděl.

PANÍ MARTINOVÁ: Vaše paní má pravdu.

PAN MARTIN: Ach! Vy ženy vždycky držíte spolu!

PANÍ SMITHOVÁ: Dobrá, půjdu se podívat. Abys ne-řekl, že jsem tvrdohlavá, ale uvidíš, že tam nikdo není! (Jde se podívat, otevře dveře a zavře je) Vidíš, nikdo to není. (Vrátí se na své místo) Ach, ti muži, vždycky chtějí mít pravdu a vždycky se mýlí! Zvonek zvoní opět.

PAN SMITH: Slyšíte, někdo zvoní. Někdo tam musí být.

PANÍ SMITHOVÁ (v záchvatu vzteku): Už mě neposílej znovu otvírat. Viděl jsi, že je to zbytečné. Zkušenost nás poučila, že když zvonek zvoní, nikdy tam nikdo není.

PANÍ MARTINOVÁ: Nikdy.

PAN MARTIN: To není jisté.

PAN SMITH: To je docela falešné. Většinou, když zvoní zvonek, tak tam někdo je.

PANÍ SMITHOVÁ: Nechce připustit, že se mýlí.

PANÍ MARTINOVÁ: Můj manžel je také velmi tvrdohlavý.

PAN SMITH: Někdo tam je.

PAN MARTIN: To není vyloučeno.

PANÍ SMITHOVÁ (k svému muži): Ne.

PAN SMITH: Ano.

PANÍ SMITHOVÁ: Říkám ti, že ne. V každém případě už mě nebudeš obtěžovat pro nic za nic. Když se chceš podívat, jdi si tam sám!

PAN SMITH: Půjdu. Paní Smithová pokrčí rameny. Paní Martinova potřese hlavou, jde otevřít) Ach! Vítám vás. (Změří si pohledem paní Smithovou a manžele Martinovy, kteří jsou úplně překvapeni) Je to velitel požárníků!