Slza
Konečně se v koutku oka objevila první slza. Velmi pomalu, jako by se jí ani nechtělo si začala razit cestu směrem dolů. Zanechávala po sobě stopu, která se v zapadajícím slunci jevila jako stříbrná. Pomaloučku polehoučku minula nos a pokračovala dál. Když konečně dorazila ke rtu, tak se jakoby z horního rtu odrazila, a tím již nadobro zmizela z obličeje. Ten nyní vypadal, jako by na něm něco chybělo, jenže netrvalo dlouho a objevila se další slza. Ta již k zemi směřovala mnohem rychlejším tempem. Sjížděla dolů ve stejné lince, kterou vytvořila slza první. Jenom ten skok se jí nepodařil, a tak díky ní se stopa o něco prodloužila. Na konci své pouti zůstala na chvíli viset na bradě. Zdálo se, že ji nikdy neopustí... držela se opravdu dlouho, velmi dlouho. Ale i ona nakonec prohrála svůj boj, oddělila se od tváře a brzy se vsákla do vyprahlé půdy. Již to vypadalo, že se žádná další neobjeví. Leč nestalo se tak, po drahné chvíli se objevila další následovaná slzou i z druhého oka. Konečně se ona bolest, která svírala, jak srdce, tak duši, začala zmenšovat. Byla tím menší, čím více slz se objevilo. Zanedlouho se dalo mluvit o vodopádu slz, ale postupem doby slzy začaly mizet. Slunce svými paprsky osvítilo uplakanou tvář a jakoby cítilo bolest, která stále uvnitř zůstávala, se snažilo proniknout až dovnitř a utišit žal... Zdálo se, že to funguje. Človíček se zvedl, pohlédl na nebe, které "hrálo" svým nejkrásnějším odstínem modré, zhluboka se nadechl a konečně se uklidnil. Už jenom jeho oči prozrazovaly, co se před malým okamžikem událo. Bolest zde sice pořád byla, ale přece jenom o něco menší. Především duše se jí téměř zbavila. A srdíčko to zcela jistě také dokáže, ale jeho léčba přece jen zabere více času...